Váš tým
Sponzor
n či π?
Reportáž týmu Spící Volové
PARALAXA, Praha, 12.10.2013 (Spící Volové)
Není nad zahájení šifrovacího dne vstáváním v pět. Úspěšně si rozbíjím sklíčko mobilu deodorantem (v rozespalé zmatenosti je absurdita situace několikanásobná a místo ranního kafe si dávám pěknou dávku nadávek). Jedeme s Lipčou vyzvednout Karla a Míšu, do auta se tedy skládáme čtyři plus muffiny na snídani. Ráda bych napsala, čím jsem zabránila projevům mého děsu z jízdy na dálnici, leč zoufalé kníkání a mávání rukama se sem tam stalo, Lipča je naštěstí statečný a odolný řidič, a tak s hezkým časovým náskokem přijíždíme do Prahy k Oboře Hvězda. V Kauflandu potkáváme části týmu ROFLCOPTER!, některé na záchodě, jiné v papírnictví. Chvíli se družíme, pak zamykáme auto a přesouváme se na start.
V oboře je krásně, voní to tam podzimem a je to romantika. Startovní šifra nás nenechává na pochybách, co s ní musíme udělat. Máme před sebou mapku obory s vyznačenými místy, vedle mapky seznam třiadvaceti divnonázvů nějakých prazvířátek. Karel s Lipčou chvíli polemizují nad využitím měřítka, které je tam nakreslené, ale pak se necháváme strhnout všude pobíhajícími týmy… a jdeme pobíhat taky. Boříme zažité tradice, ženy běhají a loví zvěř, muži sedí a zpracovávají ji. Je to fajn kratochvíle. Například přečíst si pozpátku zvířátko, co se jmenuje Veločíp. Po chvíli už na nás kouká řešení, přesouváme se na dvojku. Později se dozvídáme, že startovní šifra skutečně šla řešit i pomocí měřítka, ale tak co už.
V sadu u Břevnovského kláštera bylo luštění rychlé. Slovo „zákys“ podle mě nepatří zrovna ke skvostům češtiny, ale tentokrát se hodí ho v šifře sledovat. Co „zákys“, to číslo. Vychází heslo „Nad Petynkou“. Nacházíme ulici na mapě a vypadá tak roztomile, že začneme nahlas ňuňat a ťuťat (i Karel), až naštveme Lipču, který se radši vydává pomoct orgyni s věšením cedule mezi stromy. Na tomto místě bych chtěla uvést, že v sadu byly všude sojky, bylo to hezké a pohádkové, a překvapilo nás, že je sojka tak velká. Pamatujeme si ji z Krkonošských pohádek menší, ale pak nám dochází, že Krakonoš byl velkej, tak asi vypadala menší kvůli tomu.
Na třetím stanovišti dostáváme k šifře jahodové pitíčko, ale naštěstí ho můžeme vypít a nemusíme ho luštit. Šifra se jmenuje Karel, závidíme Karlovi, že se po něm jmenuje šifra a po nás ne, ale opět je to rychlovka. Značíme si věty, ve kterých jsou protimluvy, čteme první písmena a vyrážíme do parku Kajetánka.
Dostáváme megapapír s domečkem a panáčkama. Opět dlouho nepřemýšlíme, co s šifrou provést, kombinujeme Brailla, semafor a morseovku, kocháme se parkem, máme rádi orgy, že nás posílají na taková hezká místa.
Přicházíme k točně, čteme si na zadání, že se nemáme vzdalovat na dohled od stanoviště, tak chvíli podezřívavě pozorujeme orga, jestli nebude dělat nějaké kejkle. Nic nedělá, tak rozkládáme stoličky a luštíme. Čísla z šifry dostáváme v docela přijatelném čase, rychle si všímáme i čísla 217 na blízkých sloupech. V následujících chvílích se ale asi počasí rozhoduje, že bude korespondovat s naší tupostí. Je hnusná zima, my zkoušíme všechno možné, jen ne tu nejjednodušší variantu. Tvrdím týmu, že by se mi líbilo jít ke Stadionu Rošického, protože to hezky vychází na počet písmen, a že dole ty tři písmena bude určitě nějaký svz nebo něco. Po nějaké době si každý z nás autisticky začne něco psát, pak zjišťujeme, že děláme nezávisle na sobě to samé- a všichni dobře. A že vychází Stadion Rošického a jih. Jsme naštvaní, že jsme se tam tak generálně zasekli.
Dostáváme šifru s pohádkou a vzpomínáme si, že v časopisu něco takového je. Je tam obrázek vtipně podepsaný Honzík (6), aplikujeme pohádku na obrázek a leze z toho Braille, je to hezká šifra a rychlovka, hned jdeme dál. Pod zadáním Pohádky jsme si přečetli, že na Petříně je bonusová šifra, tak se Míša po cestě odděluje a spěchá pro ni, my tři ostatní pokračujeme.
Nacházíme šifru, na kterou měla být údajně použita figurka, kterou jsme dostali na startu, ale na chudáka figurku zapomínáme a přízemně používáme tužku. Karel motá písmenkama a začíná vycházet divnost, která prozatím končí na „ubl“. Koukám mezitím do mapy a rozhoduju se, že to bude U Blaženky. Prosím Karla, ať to nějak zařídí, a tak to Karel zařizuje… a jdeme tam. Výšlapy kopců jsou nic moc, cesta se tedy ukázala jako nic moc. Na chodníku u garáží rozkládáme stoličky a voláme Míše, která je na cestě z Petřína. Začíná pršet, což vzhledem k velikosti papíru s šifrou opravdu ze srdce oceňujeme, není nad rozžbleptanou šifru. Tvoříme domeček z deštníků, dobíhá nás Míša, začínáme počítat obsahy jednotlivých obdélníčků. Lipča zběžně koukne na bonusovou šifřičku, načež prohlásí, že to je šifra pro mě a dává mi ji napospas. Šifřička je skutečně otázkou minuty, mám radost ze své nebetyčné užitečnosti a hlásím heslo „prasátko“. Velká obdélníčková šifra začíná vypadat vyluštitelně, postupně dle obsahů píšeme k obdélníčkům písmena, až z toho vyleze text s návodem, jak luštit dál. Máme jít cestou nejmenšího odporu… a v tuto chvíli to s Míšou dočasně vzdáváme, protože je tam moc čísel, a Lipča s Karlem očividně ví, co dělají.
Na Smíchovské náplavce si na hřišti bereme zadání a zabíráme si přilehlý dřevěný altánek, nebo co to bylo za dřevěnou věc. Nastávají lehké rozpory v týmu, jelikož někteří šifru považují za dobrou, jiní k ní cítí odpor, na rozdíl od předchozí šifry odpor větší. Po chvilce ale začínáme spolupracovat jako jeden Vůl, zkoumáme mapy, rejstříky a googly, a řešení se na světě. Ženská část týmu lehce trpí na mostu přes řeku, pod nohama se prohýbají mokrá dřevěná prkna, dole nemilosrdně teče zakalená Vltava, dva metry od nás zrovna projíždí vlak, aby se most ještě víc třepal… jsme rády, když to máme za sebou, načež nám mužská část týmu sděluje, že si ani nevšimla, že nějakej vlak jel. Na nábřeží se děje freeridová akce, vidím sníh a lyže a snowboardy, ale není mi povoleno se rozplývat a jdeme za šifrou.
Máváme na již přítomný voy-a-ger a jdeme si sednout opodál před vchod nějaké fakulty, což nelibě nese vrátný, ale asi se nás bojí, tak jen hrozivě kouká skrz dveře. Chvilku se dohadujeme, jak pojmenovat jednotlivé objekty („To bude Měsíc, to má krátery!“ „Na Slunku jsou taky fleky přece!“ „Slunko by bylo nakreslený s těma paprskama okolo!“ „To by ale Měsíc pak mohl být srpek!“), ale nakonec to ustálíme na „mucha letadlo flekatávěc Saturn“. Všímáme si, že každý druh objektu zabírá stejně široký pás (měřím to odborně palcem a ukazováčkem) a nastává moment, kdy si s Míšou chceme stůj co stůj prosadit nápad. Nabádáme Karla, aby vzal fólii a každý pás objektů překreslil tak, aby se překrývaly. Že to určitě graficky vypíše písmenka. Světe div se, opravdu to napsalo heslo. S hrdostí v ženském srdci jsme čekaly pochvalu, načež jsme se dozvěděly něco o jednoduchosti, ale usoudily jsme z toho, že naše muže jen naštvalo, že na to nepřišli oni, a na cestu na další šifru jsme se od nich oddělily a dobrou půlhodinu se chválily navzájem.
V Havlíčkových sadech je nádherně a upřímně nás mrzí, že není čas na větší průzkum parku, jelikož musíme zkoumat šifru. Po chvíli Karel vyslovuje poznatek, že slova ve větách začínají jen na hodně omezený výběr písmen, společně to projedeme a vypíšeme anomálie. Infantilně se bavíme sekvencí, kdy nám všem začnou pípat SMSky s jízdenkama a k ulici Na Míčánkách se vezeme tři zastávky autobusem.
Na hřišti zdravíme luštící kRUtýM, dostáváme od orgyň buchtu („Ta buchta už procestovala několik stanovišť, tak vás fakt ujišťujeme, že v ní šifra není.“) a šifru plnou klikyháků. Začíná zase dost pršet, tak vytváříme deštníkový příbytek. Snažíme se identifikovat písmena, číst to různými způsoby… Karel sundává brýle a tvrdí, že vidí věci… studujeme časopis a najdeme něco o zavírání pravého a levého oka, nedochází nám, že článek patří k šifře Vesmír, takže trapně dlouhou chvíli s Míšou sedíme a zběsile mrkáme a mlátíme se rukama střídavě do pravého a levého oka… začínáme vidět slova „horolezec“, „Marcel“, „Vršovice“ a „Praha“… Karel luští bonusové šifřičky z časopisu a už si skoro bereme nápovědu, avšak Lipča se naštvává, rozhoduje se znásilnit šifru a po chvíli hlásí heslo.
Ve vnitrobloku na ulici Konopišťská dostáváme dřevěné kostičky domina s písmenky, skládáme, máme radost, že šifrovací mřížka ještě nevymřela, a rychlým krokem opouštíme stanoviště vstříc poslední šifře před cílem.
Z časopisu jsme vydedukovali, že nás čeká fotoromán, a taky že jo. Schováváme se pod strom, že na nás nebude tolik pršet, ale pod stromem prší ještě víc. Takzvaně na to kašleme a šifru luštíme v hypertempu. V řešení si čteme, že cíl je v ulici Pod Strašnickou vinicí, udržujeme hypertempo, do cíle docházíme ve finálním čase 18:43. Cílová aktivita obnáší zapamatování si co nejvíce slov odkrytých na třicet vteřin, naposled mobilizujeme mozky a radujeme se ze sedmého místa.
Lipča a Karel odjíždí napříč Prahou pro auto. V mezičase nás pánové z vítězného týmu ROFLCOPTER! zasvěcují do teorie močení do pisoáru a nestačíme se divit. Pak už je čas na výsadek, děsivou dálnici prolamujeme zastávkou na benzínce, jíme polívku a hlasujeme o nejlepší šifru (asi to budou obdélníčky, co kladly odpor). Příjezdu do Brna dominuje sprcha a následný spánek. Víc už toho nebylo, snad jen radost ze skvělé šifrovačky, za což patří orgům velké díky.
Za tým Spící Volové sepsala externistka Míša ze Dvou vdov